Chvilka poezie :)

Nejsem žádný básník, ani se o to nesnažím. Ale kdysi dávno na gymplu jsme dostali za úkol napsat básničku, tématem byla zima. :) Myslím, že se mi povedla, přinejmenším mně osobně se líbí (vím, moc skromá nejsem). Psala jsem ji, když jsem večer venčila psa. Byla zima, tma, ticho... a tajemno. A když už tu máme taky zimu, a venku zrovna pěkně sněží, tak si myslím, že se sem hodí. Co z toho vzešlo, posuďte sami...

Než zase začne sněžit
A začlo sněžit.

Zářící tma se do všech koutů dere,
ta ničivá, nemilosrdná tma!
Proniká do duše, do srdce, do myšlenek
a zadusí každičkou špetku tepla
a naději na něžné pohlazení.

A stále sněží.

Děvčátko na rohu už dávno neprodává sirky,
krabička vypadla z prokřehlé ruky na zem.
A dech se tříští v tisícero jehel
a modré oči roní kapky ledu
na bledé rty, jež líbány jsou mrazem.

A stále sněží.

Žena s upířím pohledem a s dechem ledovým,
přec žhavým jako peklo,
oděna do róby z bílého sametu, s křišťály ve vlasech,
obchází celou zem a s krvelačnou chutí
ostrými pařáty rve vše, co není ukryto.

A stále sněží.

A hle, tu náhle všechno zvoní,
a jas a třpyt a v dálce východ slunce
a na obzoru vlny ptačích křídel!
A blankyt oblohy jak teplé jižní moře
nás hloubkou láká odletět do výše.

Přestalo sněžit.

Vybledly hvězdy zděšené tou září,
již na ně vrhlo rozžhavené slunce.
Zazněly skřehotavé hlasy zmrzlých ptáků,
kteří se probrali z němého ledového transu.
 Všude zavládlo hemžení a spěšný pohyb nohou,
aby si urvaly kus slunečního svitu.

Rychle si pospěšte, než zase přijde soumrak.

Než zase začne sněžit.


S ♥ Dinusska